Zdroj: Tomáš Petreček – www.tomaspetrecek.cz
Už jsem si na ty naše závody zvykl, nasbíral u toho docela dost zkušeností, vím co můžu čekat a jen tak mě něco nepřekvapí. Nebylo to tak vždycky. Živě si vzpomínám na závody adventure race a okamžiky kdy s každou nocí přišly i velké obavy. Po setmění jsem se často dostával do stavů, kdy jsem to jakoby nebyl já. Projevovaly se u mě halucinace, nebyl jsem schopen rozlišit co je realita a co fikce – třeba pocit, že chodím stále dokola na ta samá místa a neumím se vymotat zpět.
Může to působit legračně, ale v těch chvílích mi do smíchu nebylo, opravdu jsem to dost prožíval a s každou přicházející nocí přišel i strach, že se to bude opakovat. Postupem času jsem s tím začal více bojovat, až se mi podařilo tyto stavy úplně odstranit. A to díky většímu soustředění a systematickou kontrolou sebe sama… To jen abyste lépe pochopili, jak důležitá je při těchto závodech, které trvají klidně i sedm dní a nocí nonstop, mentální připravenost.
A teď už konečně k letošnímu Mistrovství světa v adventure race, které se konalo před několika dny v kanadské divočině nedaleko města Penticton. Cesta a přípravy proběhly bez větších problémů. Kola dorazila, zavazadla včetně packraftů taky a nic nebránilo dalšímu několikadennímu bezesnému a hlavně intenzivnímu dobrodružství. Náš čtyřčlenný tým Black Hill | Salomon | Suunto | Czechia, ve složení Terka Rudolfová, Pavel Kurz, Honza Císař a já, byl připraven.
Startujeme ve čtvrtek brzy ráno stokilometrovou cyklo etapou, do které je vložen několikahodinový trek v nádherných horách v okolí Semaphor lakes. Snažíme se šlapat do pedálů co to jen jde, čelo závodu nám však trochu ujíždí. V tu chvíli na víc prostě nemáme.
K večeru přijíždíme do depa, kde rychle připravujeme packrafty (ultralehké dvoumístné čluny), balíme kola do boxů a pokračujeme už za svitu prvních hvězd. Přichází první NOC a my se pohybujeme na dvanáctém místě. Do toho šíleně fouká.
Jen my, tma, kužely čelovek, vítr a příšerná zima. Když nám pořadatel, už před závodem, nařídil mít s sebou při kajakových etapách suchý oblek, nechápal jsem, k čemu nám bude dobrý. Brzy mi to však došlo. A jsem hodně rád, že jsem do něj zabalený a krycí límec lodě je zapnutý skoro až ke krku. Pokračuje nekonečné strojové pádlování, čas pomalu plyne a hlavou probíhá absolutně nezajímavý tok myšlenek.
Nad ránem dojíždíme k pevnině, už jsem ani nedoufal, že tohle jezero má nějaký břeh. Packrafty na ramena a následuje krátký úsek po svých k nedaleké řece, kde zrovna migrují hejna obrovských lososů, kteří tady po vytření umírají. Nasedáme na řeku obtížnosti WW III a ve vlnách s mnoha vyčnívajícími kameny brzy dojíždíme do depa.
Depo rychle přebalíme a jdeme na hodinu a půl spát, čekají nás další etapy – 90 km na MTB a 80 km pěšky. Kolo zvládáme v docela v obstojném tempu. Pak opět rychlé depo, tentokrát už za tmy v chladném údolí u místní farmy (rychle do sebe naházíme chleba s paštikou) a pokračujeme dál na dlouhý trek.
Začala druhá NOC. Zpočátku běžíme, pak začíná dlouhé stoupání až na rozhlednu, kde snad i mrzne. Na rozhledně označíme kontrolu a pokračujeme dál, tentokrát dolů. Pavel začíná usínat víc a víc a aby toho nebylo málo ani mapa nám úplně nesedí. To nás dost brzdí. V jeden okamžik řešíme, zda jdeme vůbec správně. Musíme se vrátit a ujistit se, že jsme na dobrém místě. Díky tomu nabíráme dvouhodinovou ztrátu a to nás vůbec netěší. Cestou potkáváme tým, který si ustlal v lese a spí jen tak na jehličí…
Vzhledem k tomu, že nesmíme používat žádnou GPS a ani jiná, podobná zařízení je důležité se neztratit nebo nevyběhnout z mapy. V ní totiž nejsou zaznačeny žádné turistické značky ani názvy měst nebo vesnic. A tak se z následného hledání může stát doslova noční můra.
Díky této ztrátě propočítáváme zda stihneme další depo do 17 hodiny, abychom mohli vyrazit na řeku. V opačném případě nás na vodu nepustí a my zůstaneme s dalšími týmy, až do 7:00 na místě. A teprve ráno budeme moct vyrazit na velmi rychle tekoucí řeku Thomson. Proto je teď velmi důležité stihnout to. Začíná náš souboj s časem. A i když máme těžké batohy a mnoho kilometrů v nohách běžíme, co jen to jde. Máme před sebou sedmnáct dlouhých kilometrů. Běžíme jako o život, až mě překvapuje, kde se to v nás bere. Cestou předbíháme další dva týmy a je jasné, že ti už mají smůlu. Do depa přibíháme v 16:47, rychle se převlékáme, foukáme packrafty a v 17:00 odrážíme od břehu. Stihli jsme to!
Toto je pro náš tým asi jeden z nejdůležitějších okamžiků tohoto mistrovství světa. Aktuálně jsme na desátém místě a před námi je třetí NOC.
Pádlujeme po nádherné a rychle tekoucí řece. Neustále nás omývají vlny a my jedeme jako na tobogánu. To jsou okamžiky, které si fakt užíváme. V podobném tempu pokračujeme dalších pět hodin. Pak následuje cyklo přejezd a to docela na těžko. Máme s sebou totiž mimo standardní výbavy i naše packrafty, suché obleky, pádla a další vodácké vybavení. Je to taková pohodová rodinná nedělní vyjížďka v kopcích. 🙂
A jedeme dál: 64 km MTB, 8 km divoká řeka a 40 km MTB. V tomto okamžiku přichází čtvrtá NOC. Za svitu čelovek vyrážíme na horský trek. Z počátku běžíme, kopce svižně jdeme, přitom se snažíme neusínat. To však neplatí pro Pavka a Císiho, ti únavě podléhají. Vytahuji malý reprák a pouštím hudbu. Kapitán Demo spolu s bratry Nedvědy nikdy nezklamou. A opravdu to zabírá… Teď už jen vyhlížíme zalesněný prudký a hlavně dlouhý hřeben, po kterém rozhodně nevede žádná cesta, jak je patrné z mapy. Přichází zábava na následující tři hodiny. Nekonečně dlouho se prodíráme hustým křovím, ve kterém jsou malé skály, ty musíme přelézat, a přitom nastoupat dalších tisíc výškových metrů. U toho se snažíme mapovat, někam nespadnout. Kolem je černočerná tma. Zkrátka nekonečný očistec, který však musí jednou skončit.
S vypětím všech sil dolézáme na vrchol Guanaco Peak (2100m).
Začíná nový den a nám se otevírá nádherný pohled na okolní skalnaté vrcholy. Jsme unavení, ale tohle si prostě užíváme. Následují další kontroly, které jsou v tomhle horském terénu s minimem pěšin docela obtížně dohledatelné. A při postupu na jednu z nich nás už z dálky napadá: Co takhle vyzkoušet nápadný kout v kolmé asi dvou set metrové skalní stěně a vyhnout se tak dlouhému a nejistému obcházení. Většina z našeho týmu souhlasí a já už brzy prověřuju tuhle pikantní variantu. Začátek vypadá dobře, teda až na ty volné kameny. Postupujeme svižně a s velkou opatrností, stále však není jisté že to vylezeme. Až když vykoukneme za poslední převislý balvan víme, že je vyhráno. Ušetřili jsme minimálně dvě cenné hodiny a je cítit, že nás to i nakoplo.
Naše cesta dále pokračuje seběhem až do sedla s rušnou silnicí a hlavně fastfoodem na který se už dlouho těšíme. Nakupujeme burgry, hranolky, colu a kávu… Tenhle nákup do nás vlil velkou dávku energie a dobré nálady.
Ze sedla stoupáme opět na hřeben, kde u opuštěného jezera cvakáme kontrolu. A odtud nejkratší cestou nejprve travnatým úbočím, pak mezi kameny a nakonec zařezaným údolím, kde jedinou možnou cestou je ledový potok. A tím také pokračujeme. Přeskakujeme kameny, větve, slézáme menší vodopád, občas i uklouzneme. Nijak to nekomentujeme, jen si přejeme, aby to už rychle skončilo. Naše nohy mrznou v mokrých teniskách.
Začíná se stmívat a přichází pátá NOC. Nasazujeme čelovky a zanedlouho konečně přicházíme k cestě, která nás má dovézt až do depa. Klušeme, a přitom se snažíme rozmrznout. A aby toho nebylo málo, začíná vydatně pršet. Do depa přibíháme úplně promočení, zmrzlí a hlavně unavení. Tam padá rychlé rozhodnutí – hodinový spánek nám musí pomoct.
Pomáhá, ale o kvalitním spánku nemůže být vůbec řeč. Jsou dvě hodiny ráno a naše unavené nohy už zase šlapou do pedálů. Déšť neustává a my pokračujeme dál v našem snažení.
Máme na sobě úplně všechno oblečení včetně gore kalhot, bundy a rukavic. Noc pokračuje dál. Jsme unavení, ale taky víme že už nám zbývá posledních 63 km MTB, 10 km orienťáku, 115 km MTB a na závěr 10 km kánoe. Není to málo, ale věříme, že už to snad zvládneme.
Kolo nějak přežíváme, občas i bloudíme, ale hlavně čekáme na rozednění, které s sebou přináší vždy lepší náladu. A mapa? Tak ta tady fakt vůbec nesedí. Občas se musíme vracet a ujišťovat se že jsme opravdu správně.
Stále se držíme na desátém místě.
Po kole následuje orienťák. A potom závěrečné stokilometrové kolo, které kopíruje bývalou kanadskou železnici. Vjíždíme do šesté NOCI. V jednom okamžiku začínají všichni parťáci usínat a já je už nestíhám kontrolovat, motivovat a hlídat najednou. „Nařizuji“ patnáctiminutový spánek a lesní příkop se jeví jako vhodné místo. Tým spí a já sedím a dívám se do temného nočního lesa…
Následuje budíček a jedeme dál. Krátký spánek nečekaně pomohl a my už zase jedeme jako vyměnění. Kilometry plynou a náš tým doráží do posledního depa. Teď už jen dvě hodiny pádlování a budeme v cíli. Stále držíme desáté místo.
Nasedáme na velké kánoi a proti silnému větru pádlujeme k našemu vysněnému cíli. Občas mám pocit, že místo dopředu jedem spíše dozadu. Ale to je tím větrem a všudypřítomnou tmou, která ten dojem vytváří.
Ani ten dojezd do cíle si neužíváme. Prostě jen makáme a doufáme, že už to brzy skončí.
Najednou vidíme v dáli světla a pevninu. Jsou dvě hodiny ráno a my dojíždíme do cíle. Protínáme cílovou pásku a máme radost, že už nikam dál nemusíme.
Jsme desátí na světě a jsme za to moc rádi. A i přesto, že zrovna nevoníme, jsme špinaví a promočení, objímáme se. V našich tvářích je patrný úsměv – znak radosti a uspokojení…
Děkujeme za obrovskou podporu vám, kteří nám fandí, ale také našim partnerům bez kterých by tohle velké dobrodružství nebylo možné podniknout. DĚKUJEME MOC!
Partneři našeho týmu:
Národní sportovní agentura | Česká asociace extrémních sportů | Salomon | Suunto | Město Opava | Leki | Petzl | Trek | Oakley
