Složení: Barbora Válková, Jaroslav Krajník, Tomáš Petreček, Tomáš Vaněk
Je horko. Stojíme na hranici mezi Panamou a Kostarikou. Nad námi krouží helikoptéra a dav podél cesty píská, tleská a podporuje. Four, three, two… one…. A je to tady. Jdeme do toho!
Kostarika hostí pro rok 2013 vrchol sezony, mistrovství světa v Adventure race. Tato země má rozhodně co nabídnout a pořadatelé vědí, jak bohatství a rozmanitost země využít v jednom z nejtěžších závodů světa.
Při pohledu na rozložení etap je jasné, že závod bude dle našich očekávání velmi expediční. Bude důležité pečlivě plánovat tempo a rozložení sil v závodě. S ohledem na očekávanou trekovou etapu do 3820 m n. m. jsme vděčni za aklimatizační trénink, který jsme před závodem stihli zařadit do přípravy. Tři obří kajakové etapy budou určitě značně ovlivňovat výsledek a budou morálně velmi náročné.
S pokorou k náročné trati volíme rozumné, ale přesto ostré tempo. Závodíme na mistrovství světa. Na závodě, na který jsme se pečlivě připravovali. Musíme bojovat.
Back paddle, back paddle, back paddle hard pokřikuje raft guide a pomáhá Váňovi zpět do raftu uprostřed peřeje „class 4“. Váňa měl smůlu, že pod největší vlnu šel jako první a ta ho vytrhla ven. Alespoň se po šesti dnech závodu pořádně vykoupal.
Monotónní pohyb pádlem, je tma, už ani nevím kolikátá noc. Naše loď náhle změní směr a směřuje ke břehu. Váňa ihned podává vysvětlení: „pojď, pojedeme mu tam dát ten dárek“. „Váňo, co to je za blbost?“ ptám se nechápavě. „Jasně“ připouští Váňa, a loď se vrací do původního směru. Alespoň na několik dalších minut.
Probíháme úzkou zarostlou stezkou. Narychlo rozhrnuji hůlkami porost, abych viděl zhruba, kam došlapuji. Červená hadice přes cestu. Stop. Rychlé dva kroky zpět. „Co se děje ptají se kluci“. „Asi had“ a opatrně holemi znovu rozhrnuji porost. Stále tam leží červená hadice přes cestu. Bez pohybu. Házím po ní hůlku, abych se přesvědčil. Potvora se rychle zavlní a zmizí v porostu vedle nás. Doufáme, že nadobro.
Šestá noc. Jsme na nejdelší kajakové etapě tohoto závodu. 92km v kuse. Za tmy krájíme první kilometry této etapy. Jsme na průběžném skvělém 10místě. Řeka tu a tam trochu teče. Z ničeho nic uprostřed řeky v proudu je nějaký objekt. Míjíme ho. Připadá mi to jako kontejner. Chvíli přemýšlím, zda to není halucinace. Bohužel není. Slyším děsivý zvuk. Druhý kajak zavadil o ostré hrany kontejneru. Přál bych si, aby to tentokrát byla halucinace. Mrcha, neopravitelně nám poškodil loď. Propadáme se na 14. místo.
Bára sedí v depu a čtyři medici jí ošetřují chodidla. Dva pevně drží, jeden pracuje a jeden asistuje. Desinfikování puchýřů je dost nepříjemné a tak se Barča svíjí bolestí a občas se neubrání lehkému sténání. Medici však drží pevně. Je hotovo. Vše ošetřeno, vyčištěno a zabaleno do obvazu. „Nesmí se k tomu co nejdéle dostat voda“, upozorňují medici. Ideální rada před kajakovou etapou. Bereme Barču na záda a neseme jí do kajaku.
Tom s obavami sleduje svá chodidla a nárty. Infekce na kůži se rozšiřuje a nepříjemně bolí. Tom si svědomitě půjčuje z povinné výbavy antibakteriální mýdlo a z lékárny desinfekci. Je mu jasné, že to nebude nic příjemného. Musí to však vydržet. Následuje trek a dlouhé kolo. Pak již jen rafty k cíli.
Po kolena v bahně opatrně našlapuji opřený o kajakové pádlo v mangrových porostech. V bahně pobíhá spousta „podivných potvůrek“. Bohužel je zrovna „low tide“ (odliv, na pobřeží Pacifiku je rozdíl cca 3,2 m mezi maximem a minimem). Rozhodli jsme se počkat na více vody, abychom se dostali dále. Asi po 80 metrech prodění se blátem vidím další lodě uvízlé na kořenech. Tým AXA-Adidas, také čekají na vodu. To mne utvrzuje, že jsme správně. Trocha odpočinku a je zde nejvyšší stav vody. Bohužel ani ten nám neumožní se přes spletité kořeny porostů probojovat. Vracíme se. Pryč odtud dokud je voda. Správnou cestu bohužel nacházíme asi o 500 m jinde.
V protisměru nás míjí tým. V rychlosti se dívám na pravý rukáv. Vlajka USA, tým Bones odhaduji. Prý cesta, po které běželi je stále „up, up, up…“, mají v úmyslu najít jinou stezku poblíž řeky. O to jsme se také snažili a tak se nenecháme strhnout a stoupáme vzhůru. Již víme, že ke správnému čtení mapy je potřeba dobrá představivost, trpělivost a trocha štěstí. Vyplatilo se. Tým Bones nás dobíhá až u další kontroly.
Sbíháme z vrcholu, který měl přes 3 700 m n. m. Čeká nás výstup na nejvyšší horu. Proti nám běží fotograf a doktor v oranžové rescue vestě. Nepotkali jste tam tým, který má problémy vyptávají se horečně. Nikdo tam není určitě ne na stezce. Otáčejí se a následují náš směr. Po 10 minutách dobíháme k polskému týmu. Jeden člen leží na zemi zabalený v NRC folii a okolo jsou záchranáři. Doktor ihned zjišťuje stav a stabilizuje polohu. Pomáhá s dýcháním a zavádí transfuzi. Nemáme jak pomoci, přejeme hodně zdaru a pokračujeme dále.
Ihned první bikeová etapa závodu prověří připravenost a psychickou odolnost týmu. Prudké výjezdy a střídají uklouzané sjezdy v oblasti deštných pralesů. Závěrečný výstup na hřeben hor je rozbahněným korytem a hustým deštným pralesem. Kolo neustále neseme na ramenech a proplétáme hustým porostem. Až po hlavu zmazaní jílovitým blátem po cca 3 hodinách se opět dostáváme na zpevněnou cestu.
Po nejdelší etapě závodu nás čeká povinně návštěva u medical týmu. Měří nám tep, tlak, poslouchají dech atd. Váňa se jim příliš nelíbí, ale snaží se je přesvědčit, že je v pohodě. Pouštějí ho. Ještě povinná desinfekce puchýřů na nohou a pokračujeme dále. Puchýře naplněné desinfekcí pálí jako čert.
Po proražení kajaku absolvujeme závěrečnou nejdelší kajakovou etapu čtyři lidi na jedné lodi. Je to peklo. Nestandardní krátké záběry pádlem musí být naprosto synchronní u všech čtyř členů týmu. Ostatní týmy na nás nevěřícně koukají. Pořadatelé si nás fotí a diví se.
Fyzická a psychická náročnost je podstatou adventure racingu. V Kostarice bylo mnoho etap o morální náročnosti. Trek přes hory bez jakékoliv civilizace 48 hodin v kuse. Jen sestup do údolí z 3 500 m n. m trval přes 7 hodin. Náročný bahnitý sestup stezkou, kterou kvůli MS vysekali místní indiáni mačetami.
Zmapovat terén, kde se dá pohybovat velice těžce a kam je přístup běžně zcela zakázán není snadné. Proto jsou stezky značeny dodatečně malovanými cestami s nápisem „approximatelly“, tedy „přibližně“. Již jsme si zvykli a mapujeme tedy „na pocit“.
Sedím na kole poslední noc závodu. Vím, že závodíme a že musíme makat. Žiju však dva životy. Druhým je představa pašeráků drog u hranic s Nicaraguí, k čemuž využívají právě závodní týmy. Snažím se to ovládat. Předávám mapování Váňovi. Nicméně i nadále vyprávím Barče, jak nás chtějí využít, že je to spiknutí. Chci dokonce vyhodit z povinné výbavy telefon. Naštěstí mi to tým rozmluví. Po cca 2 hodinách si lehám na 2 minuty na zem. S probuzením již mám jasné myšlenky. „Je to dobré, jsem zpátky“, oznamuji týmu. Beru si mapu a jedeme dále.
„Probudil jsem se ještě hlavou dolů, těsně nad hladinou“ říká Váňa, když vlézá znovu do raftu s úsměvem. Nekontrolovaně usnul a vypadl po zádech z raftu. Jsme cca hodinou od cíle.
I takové bylo MS v Kostarice 2013.
Po zaslouženém boji jsme v cíli na 14. místě. Bohužel zpětně dostaneme 2 hodiny penalizaci právě za osudný roztržený kajak. Oficiálně tedy 16. místo. I to je skvělé, ale neustále mám v hlavě myšlenku, že nebýt této nešťastné náhody mohli jsme uhlídat desátou pozici. Snad v příštích rocích opět zaútočíme na TOP 10. To je náš cíl.
